Uctění památky našich hokejistů

Asi zajímá, když na Staromák byl včera plný, v Jaroslavli se rozloučilo s hokejisty cca 100.000 lidí, upřímné soustrasti zasílali i hokejisté ze zámoří.

Na hokej koukám jen jednou za rok, když je mistrovství. To, že lidi aspoň v tento čas spojuje, je hezké. Je pravdou, že denně na silnicích umírají lidé, kteří nejsou známí a jejich rodiny zažívají stejně těžké chvíle.

U toho hokeje není jisté, že vyhrajeme, každý gól, každá přihrávka je jedinečná. Píseň Pavla Vrby bude vždy stejná, nic se na ní nezmění, jen ji místo Olympicu zazpívá někdo jiný.

Budu-li hnusná, tak u Pavla Vrby se to dalo čekat, byl nemocný a šance na vyléčení asi minimální.
Ale tím jeho smrt nezlehčuji.

Tady do letadla nasedlo 45 mladých, zdravých lidí, a to si myslím, že je větší tragédie.  Jak se na tom podepsaly stavy motorů, krátká ranvej atd. je už dnes jedno, život jim to nevrátí.

Spíše bychom se měli v tom shonu zastavit,  věčně na sebe neútočit, nedokazovat, kdo má pravdu, kdo jediný všemu rozumí  a spíše  zamyslet se nad tím, že je bezva vrátit se z práce zdravý, celý a vážit si života.

Každý máme své hodnoty, já na písničkách Pavla Vrby vyrůstala, ale hokej tu má taky své místo. Přiznám se, že jsem sledovala on-line přenos z pietního aktu a při  zvonění zvonů v Týnském chrámu mi bylo moc smutno. Myslím, že ti hokejisté šířili věhlas ČR více než Pavel Vrba svými texty.  

Takže Sharku, než mě rozcupujete, zkuste taky jednou přijmout fakt, že lidi se na Staromáku chtěli rozloučit s těmi, se kterými tam slavili vítězství.  I když to je asi pro Vás nepochopitelné, lidé hokejem jednou za rok žijí.  Kdyby to lidem bylo šumák, na Staromáku a v bydlištích tragicky zesnulých hokejistů by vzpomínkové akce nepořádali.