Listopad 1989 ve Slaném

Dne 1. května 1886 proběhla pod vedením odborů celodenní stávka, usilující o osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Celkově stávkovalo asi 300 000 dělníků. 3. května proběhlo v Chicagu shromáždění, při kterém došlo ke střetu demonstrantů s pořádkovými silami, při kterém přišlo o život několik stávkujících v důsledku policejní palby. 4. května zemřelo několik lidí při demonstraci na Haymarket Square kvůli výbuchu bomby, za což byli obviněni a následně (avšak bez důkazů) odsouzeni k smrti anarchisté August Spies, Albert Parsons, Adolph Fisher, George Engel a Louis Lingg. První čtyři jmenovaní byli popraveni 11. listopadu 1887, Louis Lingg spáchal sebevraždu již den předtím[1]. Poprvé se Svátek práce celostátně (USA) slavil 1. května 1888, kdy probíhaly celý den stávky a demonstrace na památku dva roky starých událostí. O rok později (tedy 1889) přijala II. internacionála na návrh francouzských socialistů 1. květen (nebo též 1. máj) za oficiální svátek práce. Postupně se k oslavě tohoto svátku přidávaly další politické proudy, jako například nacismus (i když ještě roku 1922 trval Adolf Hitler na zákazu tohoto „marxisticko-anarchistického výmyslu“) nebo třeba katolická církev, která jej roku 1955 zasvětila sv. Josefu Dělníkovi.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Oslavy_1._m%C3%A1je

Jeslti si chcete udělat alespoń trochu nějakou představu o cestování za komunistů, přečtěte si popis od autora tohoto webu, je poměrně přesný.

http://www.puffin.cz/?puffin_=toulave_botky&cesty=4

A abyste pochopil, jak to fungovalo v reálu, tak za sebe vám říkám, že po mnoha každoročně opakovaných žádostech mi bylo vyhověno jednou, a to v roce 1989 a to jen do Jugoslávie.
V textu nejsou uvedeny kurzy.  Tehdy i s poplatky stál jeden americký dolar cca 25 Kčs,  průměrný plat počítejte tak 3 000 Kčs.

Druhou možností byla cesta s cestovní kanceláří.
S cestovní kanceláří ( pozor , těch bylo celostátně jen asi 5-6  firem  a na okrese Kladno byly 3 pobočky, 1 ve Slaném , Čedok , a dvě  v Kladně, Čedok a CKM  )  jste mohl vycestovat tehdy, když se vám podařilo koupit nějaký zájezd, což znamenalo v den zahájení prodeje vystát neuvěřitelnou frontu, nejlépe od večera předchozího dne, což nemuselo vést ke kýženému výsledku.
Když se vám to povedlo, v případě Jugoslávie a "kapitalistických "zemí jste obdržel kapesné, z kterého se nedalo v podstatě nic pořídit, byla to zanedbatelná částka, tak na pár zmrzlin.  Soudruzi totiž nehodlali riskovat, že vybaví své občany nějakou hotovostí, s kterou by jim mohli frnknout. Taktéž byl zákaz vyvážet cennosti a  veškeré vyvážené předměty ( například i nafukovací lehátka, náramkové hodinky, fotoaparáty naušnice  atd, ) se musely zapsat do seznamu, jež se jmenovat Celní a devizové prohlášení. Při návratu musely tyto přeměty být předloženy.na hranicích ke kontrole. Protože občan nedostal skoro žádnou hotovost oficiálně, sháněl ji načerno od překupníků. Překupníci, veksláci,  byli lidé, kteří byli v kontaktu s těmi, kteří se souhlasem soudruhů mohli pracovat na Západě.  Těm výměna načerno také vyhovovala, protože dostali za valuty víc , než při eventuelní výměně peněz v bance.
Při dojezdu do cíle v Jugoslávii obvykle přítpmný průvodce sebral všem členům zájezdu cestovní pasy, které jim byly vydány až při odjezdu domů. Udělat to musel, protože obvykle a do státú kapitalistických zpravidla, byl přítomen ještě soudruh "vočko",  obvykle spolehlivý funkcionář, který se takto mohl podívat ven a při tom "pracovat"  Soudruzi  se báli stále se zvyšujícího počtu emigrantů, takže jsem v cizí zemi opakovaně chodil bez průkazu totožnosti.  Napsal jsem v tomto duchu stížnost na Ministerstvo vnitra, což eventuelně taky mohl být důvod, že jsem si na Západ ani neškrt.

Ani cesta do "spřátelené" země, NDR či Maďarska, nemusela probíhat klidně.
  Prohlídky na hranicích byly důkladné, protože občané ohrožovali zásobování socialistického trhu tím, že nakupovali nedostatkové zboží v sousedních zemích, zejména v NDR.  Sám jsem byl prohlédnut do spodního prádla a bylo mi vytknuto orgány spřáteleného socialistického Německa , že převážím nadlimitní množství východoněmeckých marek ve výši 7 ( sedm) marek. V přepočtu 21 Kčs.
Taktéž na území Maďarska jsem se pokusil narušit obchod s pohonnými hmotami, jelikož jsem na maďarsko- jugoslávské hranici se pokusil převést 20 litrů benzínu Speciál,  ale bdělý madarský pohraničník tomuto nebezpečnému kroku zabránil tím, že mě vrátil na začátek asi 2 km fronty s tím, že benzín nesmím nikam vývážet. Nalil jsem ho tedy do nádrže, ale to jsem mohl udělat až po návratu  na začátek fronty. Přes Maďarsko jste totiž  cestovat musel,  tranzit přes Rakousko do Jugoslávie nebyl povolen až do roku 1989. V létě 1989 byl tranzit umožněn.

a tak dál...