dětská pohotovost

Dobrý den, v pondělí jsem šla se čtyřletým synem k dětské lékařce. Ta diagnostikovala zánět horních cest dýchacích a předepsala mu antibiotický sirup po osmi hodinách. V úterý si syn přes den hrál a vypadalo to, že se jeho stav nehorší. Navečer jsme syna odvezli k prarodičům(musela jsem do práce). Předala jsem jim všechny informace o tom, jak má syn antibiotika užívat, aby se co nejrychleji uzdravil a s vědomím, že se nemusím ničeho bát, jsme syna nechali u nich. Ve středu po práci mi babi zavolala, aby se se mnou poradila. Syn měl z úterý na středu zvýšenou teplotu. Dohodly jsme se, že když mu vystoupí k 38, 5°C, aby mi zavolala, že si pro něho přijedeme a odvezeme ho na pohotovost. Ve čtvrtek večer měl syn opět teplotu k 38°C. Zdálo se nám to podezdřelé. Přes den si hrál, jedl, a večer zalehl s teplotou. Pátek beze změny. Dohodly jsme se, že ho přivezou v sobotu ráno a nechají ho u mé matky, neboť měl otec dítěte v neděli volno, a syn tady mohl být s ním doma. Ihned po práci jsem si pro něho šla. Bylo šest hodin večer. Syn ležel a jen se zvedl do sedu, aby jsme se láskyplně objali. Poprosila jsem mamku o teploměr, abych mu změřila teplotu. Cítila jsem, jak hoří. Díval se na mě svýma lesklýma očima a já věděla, že to není dobré. Rtuť teploměru vystoupla až na 39,2°C. Zavolala jsem partnerovi, který už vyjížděl z práce, aby se pro nás zastavil, že pojedeme se synem na pohotovost. Dorazil kolem sedmé hodiny. Ani jsem syna nemučila převlékáním, zabalila jsem ho do deky, nasadila mu čepku na hlavu a šla s ním do auta. Rozjeli jsme se do slánské nemocnice. Přišli jsme k vrátnici. Požádala jsem o radu, na koho se mám s nemocným dítětem obrátit, zda mám jít nahoru na dětské oddělení nebo jít rovnou na pohotovost. Paní ve vrátnici mi poradila, ať jdeme nahoru. Došli jsme na dětské. Zaklepala jsem na dveře příjmu. Otevřel mi rodič. Doktorka seděla u počítače. Nakoukla jsem dovnitř a začala: "Dobrý den, paní doktorko, jsme tu se čtyřletým chlapcem..." "Nesete tu moč!" křikla na mě od počítače. Udělala jsem krok dovnitř. "Ne, nejspíš si nás pletete, my jsme právě dorazili." Rozčileně se na mě podívala, "...kdo vás sem poslal?" "Ptali jsme se na vrátnici." Zvedla telefonní sluchátko a stejně napruženým hlasem řekla: "Tak to si s nimi vyřídím! Tady není ambulance, tady je přijem. Zavřete dveře!" Odcházeli jsme s nepořízenou. Rozhodla jsem, že to ještě zkusíme na pohotovosti. Tam se nám dostalo vlídného přijetí. Sestřička okamžitě zavolala dorktora a ten syna prohlédl. Prohmatal mu bříško a změřil teplotu. Vyslechl si naši situaci a doporučil nám dětskou pohotovost na Kladně. Nemeškali jsme a vydali se tam. Bylo třičtvrtě na osm, když jsme dorazili k nemocnici. Na vrátnici nám ochotně ukázali cestu. K nové budově jsme došli bez větších problémů, ale uvnitř jsme bloudili. Jedny dveře se rozevíraly směrem od sebe, druhé k příchozímu. Muž začal být nervózní. Oslovila jsem nemocniční personál. Konečně jsme se ocitli před dveřmi dětského oddělení. Zaklepala jsem na dveře. Vyšla sestřička. Pozdravila jsem a než jsem stačila cokoli říct, vyhrkla ze sebe: "Máte zaplacený regulační poplatek?" Odvětila jsem. "Nemáme, cestou sem jsme žádný automat neviděli." "Vraťte se zpět do budovy a blablabla..." "Mám tu nemocného syna s horečkou." Posadila se za počítač a mluvila se mnou od stolu. Všimla jsem si ke mně zády sedícího muže (tehdy jsem ještě netušila, že jde o doktora). "Matka a dítě můžou dovnitř, otec až zaplatí poplatek." Vešli jsme do ordinace. Podala jsem partnerovi peněženku a zavřela dveře. To, co následovalo, jsem dosud nezažila. Arogance z úst lékaře nebrala konce. Nejenom, že mi skákal do řeči, ještě mě překřikoval. Nedokázal slušně jednat s dítětem. Zvyšoval na něho hlas v době vyšetření. Jakmile došel k závěru, odhodil stetoskop na stůl a řekl se značnou dávkou opovržení: "Vážená, má zápal plic!" "Prosím?!" reagovala jsem na jeho chování. "Nerozumíte česky?! Má zápal plic!" "Já rozumím." Chtělo se mi ho něčím přetáhnout. Naštěstí si uvědomil, že přestřelil a už si dal pozor na jazyk. = Doufám, že máte lepší zkušenost s dětskou ambulancí na Kladně, protože já nedokážu svěřit dítě do rukou "neprofesionála", i když odborníka.

mame podobnou zkusenost :-( jeste, kdyz fungovala slanska detska pohotovost, prijeli jsme tam s 3mesicni dcerou a prvni, co jsme museli si jit koupit regul. poplatek, pak nas doktor vysetril a rozhodl o hospitalizaci dcery, takze poplatek jsme nakonec vubec nepotrebovali (pri hospitalizaci se neplati)

a jinak, puvodne bylo v nemocnicnim prohlaseni, ze zruseni detske pohotovosti je docasne, ale asi to vypada naporad, co? Nebo nemate nekdo informace?

Dobrý den, v pondělí jsem šla se čtyřletým synem k dětské lékařce. Ta diagnostikovala zánět horních cest dýchacích a předepsala mu antibiotický sirup po osmi hodinách. V úterý si syn přes den hrál a vypadalo to, že se jeho stav nehorší. Navečer jsme syna odvezli k prarodičům(musela jsem do práce). Předala jsem jim všechny informace o tom, jak má syn antibiotika užívat, aby se co nejrychleji uzdravil a s vědomím, že se nemusím ničeho bát, jsme syna nechali u nich. Ve středu po práci mi babi zavolala, aby se se mnou poradila. Syn měl z úterý na středu zvýšenou teplotu. Dohodly jsme se, že když mu vystoupí k 38, 5°C, aby mi zavolala, že si pro něho přijedeme a odvezeme ho na pohotovost. Ve čtvrtek večer měl syn opět teplotu k 38°C. Zdálo se nám to podezdřelé. Přes den si hrál, jedl, a večer zalehl s teplotou. Pátek beze změny. Dohodly jsme se, že ho přivezou v sobotu ráno a nechají ho u mé matky, neboť měl otec dítěte v neděli volno, a syn tady mohl být s ním doma. Ihned po práci jsem si pro něho šla. Bylo šest hodin večer. Syn ležel a jen se zvedl do sedu, aby jsme se láskyplně objali. Poprosila jsem mamku o teploměr, abych mu změřila teplotu. Cítila jsem, jak hoří. Díval se na mě svýma lesklýma očima a já věděla, že to není dobré. Rtuť teploměru vystoupla až na 39,2°C. Zavolala jsem partnerovi, který už vyjížděl z práce, aby se pro nás zastavil, že pojedeme se synem na pohotovost. Dorazil kolem sedmé hodiny. Ani jsem syna nemučila převlékáním, zabalila jsem ho do deky, nasadila mu čepku na hlavu a šla s ním do auta. Rozjeli jsme se do slánské nemocnice. Přišli jsme k vrátnici. Požádala jsem o radu, na koho se mám s nemocným dítětem obrátit, zda mám jít nahoru na dětské oddělení nebo jít rovnou na pohotovost. Paní ve vrátnici mi poradila, ať jdeme nahoru. Došli jsme na dětské. Zaklepala jsem na dveře příjmu. Otevřel mi rodič. Doktorka seděla u počítače. Nakoukla jsem dovnitř a začala: "Dobrý den, paní doktorko, jsme tu se čtyřletým chlapcem..." "Nesete tu moč!" křikla na mě od počítače. Udělala jsem krok dovnitř. "Ne, nejspíš si nás pletete, my jsme právě dorazili." Rozčileně se na mě podívala, "...kdo vás sem poslal?" "Ptali jsme se na vrátnici." Zvedla telefonní sluchátko a stejně napruženým hlasem řekla: "Tak to si s nimi vyřídím! Tady není ambulance, tady je přijem. Zavřete dveře!" Odcházeli jsme s nepořízenou. Rozhodla jsem, že to ještě zkusíme na pohotovosti. Tam se nám dostalo vlídného přijetí. Sestřička okamžitě zavolala dorktora a ten syna prohlédl. Prohmatal mu bříško a změřil teplotu. Vyslechl si naši situaci a doporučil nám dětskou pohotovost na Kladně. Nemeškali jsme a vydali se tam. Bylo třičtvrtě na osm, když jsme dorazili k nemocnici. Na vrátnici nám ochotně ukázali cestu. K nové budově jsme došli bez větších problémů, ale uvnitř jsme bloudili. Jedny dveře se rozevíraly směrem od sebe, druhé k příchozímu. Muž začal být nervózní. Oslovila jsem nemocniční personál. Konečně jsme se ocitli před dveřmi dětského oddělení. Zaklepala jsem na dveře. Vyšla sestřička. Pozdravila jsem a než jsem stačila cokoli říct, vyhrkla ze sebe: "Máte zaplacený regulační poplatek?" Odvětila jsem. "Nemáme, cestou sem jsme žádný automat neviděli." "Vraťte se zpět do budovy a blablabla..." "Mám tu nemocného syna s horečkou." Posadila se za počítač a mluvila se mnou od stolu. Všimla jsem si ke mně zády sedícího muže (tehdy jsem ještě netušila, že jde o doktora). "Matka a dítě můžou dovnitř, otec až zaplatí poplatek." Vešli jsme do ordinace. Podala jsem partnerovi peněženku a zavřela dveře. To, co následovalo, jsem dosud nezažila. Arogance z úst lékaře nebrala konce. Nejenom, že mi skákal do řeči, ještě mě překřikoval. Nedokázal slušně jednat s dítětem. Zvyšoval na něho hlas v době vyšetření. Jakmile došel k závěru, odhodil stetoskop na stůl a řekl se značnou dávkou opovržení: "Vážená, má zápal plic!" "Prosím?!" reagovala jsem na jeho chování. "Nerozumíte česky?! Má zápal plic!" "Já rozumím." Chtělo se mi ho něčím přetáhnout. Naštěstí si uvědomil, že přestřelil a už si dal pozor na jazyk. = Doufám, že máte lepší zkušenost s dětskou ambulancí na Kladně, protože já nedokážu svěřit dítě do rukou "neprofesionála", i když odborníka.

Dobrý den, v pondělí jsem šla se čtyřletým synem k dětské lékařce. Ta diagnostikovala zánět horních cest dýchacích a předepsala mu antibiotický sirup po osmi hodinách. V úterý si syn přes den hrál a vypadalo to, že se jeho stav nehorší. Navečer jsme syna odvezli k prarodičům(musela jsem do práce). Předala jsem jim všechny informace o tom, jak má syn antibiotika užívat, aby se co nejrychleji uzdravil a s vědomím, že se nemusím ničeho bát, jsme syna nechali u nich. Ve středu po práci mi babi zavolala, aby se se mnou poradila. Syn měl z úterý na středu zvýšenou teplotu. Dohodly jsme se, že když mu vystoupí k 38, 5°C, aby mi zavolala, že si pro něho přijedeme a odvezeme ho na pohotovost. Ve čtvrtek večer měl syn opět teplotu k 38°C. Zdálo se nám to podezdřelé. Přes den si hrál, jedl, a večer zalehl s teplotou. Pátek beze změny. Dohodly jsme se, že ho přivezou v sobotu ráno a nechají ho u mé matky, neboť měl otec dítěte v neděli volno, a syn tady mohl být s ním doma. Ihned po práci jsem si pro něho šla. Bylo šest hodin večer. Syn ležel a jen se zvedl do sedu, aby jsme se láskyplně objali. Poprosila jsem mamku o teploměr, abych mu změřila teplotu. Cítila jsem, jak hoří. Díval se na mě svýma lesklýma očima a já věděla, že to není dobré. Rtuť teploměru vystoupla až na 39,2°C. Zavolala jsem partnerovi, který už vyjížděl z práce, aby se pro nás zastavil, že pojedeme se synem na pohotovost. Dorazil kolem sedmé hodiny. Ani jsem syna nemučila převlékáním, zabalila jsem ho do deky, nasadila mu čepku na hlavu a šla s ním do auta. Rozjeli jsme se do slánské nemocnice. Přišli jsme k vrátnici. Požádala jsem o radu, na koho se mám s nemocným dítětem obrátit, zda mám jít nahoru na dětské oddělení nebo jít rovnou na pohotovost. Paní ve vrátnici mi poradila, ať jdeme nahoru. Došli jsme na dětské. Zaklepala jsem na dveře příjmu. Otevřel mi rodič. Doktorka seděla u počítače. Nakoukla jsem dovnitř a začala: "Dobrý den, paní doktorko, jsme tu se čtyřletým chlapcem..." "Nesete tu moč!" křikla na mě od počítače. Udělala jsem krok dovnitř. "Ne, nejspíš si nás pletete, my jsme právě dorazili." Rozčileně se na mě podívala, "...kdo vás sem poslal?" "Ptali jsme se na vrátnici." Zvedla telefonní sluchátko a stejně napruženým hlasem řekla: "Tak to si s nimi vyřídím! Tady není ambulance, tady je přijem. Zavřete dveře!" Odcházeli jsme s nepořízenou. Rozhodla jsem, že to ještě zkusíme na pohotovosti. Tam se nám dostalo vlídného přijetí. Sestřička okamžitě zavolala dorktora a ten syna prohlédl. Prohmatal mu bříško a změřil teplotu. Vyslechl si naši situaci a doporučil nám dětskou pohotovost na Kladně. Nemeškali jsme a vydali se tam. Bylo třičtvrtě na osm, když jsme dorazili k nemocnici. Na vrátnici nám ochotně ukázali cestu. K nové budově jsme došli bez větších problémů, ale uvnitř jsme bloudili. Jedny dveře se rozevíraly směrem od sebe, druhé k příchozímu. Muž začal být nervózní. Oslovila jsem nemocniční personál. Konečně jsme se ocitli před dveřmi dětského oddělení. Zaklepala jsem na dveře. Vyšla sestřička. Pozdravila jsem a než jsem stačila cokoli říct, vyhrkla ze sebe: "Máte zaplacený regulační poplatek?" Odvětila jsem. "Nemáme, cestou sem jsme žádný automat neviděli." "Vraťte se zpět do budovy a blablabla..." "Mám tu nemocného syna s horečkou." Posadila se za počítač a mluvila se mnou od stolu. Všimla jsem si ke mně zády sedícího muže (tehdy jsem ještě netušila, že jde o doktora). "Matka a dítě můžou dovnitř, otec až zaplatí poplatek." Vešli jsme do ordinace. Podala jsem partnerovi peněženku a zavřela dveře. To, co následovalo, jsem dosud nezažila. Arogance z úst lékaře nebrala konce. Nejenom, že mi skákal do řeči, ještě mě překřikoval. Nedokázal slušně jednat s dítětem. Zvyšoval na něho hlas v době vyšetření. Jakmile došel k závěru, odhodil stetoskop na stůl a řekl se značnou dávkou opovržení: "Vážená, má zápal plic!" "Prosím?!" reagovala jsem na jeho chování. "Nerozumíte česky?! Má zápal plic!" "Já rozumím." Chtělo se mi ho něčím přetáhnout. Naštěstí si uvědomil, že přestřelil a už si dal pozor na jazyk. = Doufám, že máte lepší zkušenost s dětskou ambulancí na Kladně, protože já nedokážu svěřit dítě do rukou "neprofesionála", i když odborníka.